To, co se povídá a píše o portugalských hotelech a hostelech, totiž že tam není žádné topení a když je venku ošklivo, tak je vevnitř zima, tak to je naprostá pravda. Venku bylo asi 13˚C a přišlo nám, že uvnitř taky. Taková ranní návštěva koupelny se změnila v celkem adrenalinový počin.

Dnes jsme chtěli objevit krásu mostu Ludvíka I., který postavil Théophile Seyrig, kolega samotného Gustava Eiffela (je to taková Eiffelovka položená přes řeku), pak se projet historickou tramvají (jezdí tu tři historické linky – trasa č. 1 vede po nábřeží) a projít se podél oceánu do přístavní oblasti. Most ještě šel, to nepršelo. Má dvě úrovně – na horní, vysoko nad řekou s výhledem po blízkém okolí, jezdí metro a chodí lidé. Překvapilo nás, že tito dva uživatelé nejsou prakticky nijak oddělení a skočit či upadnout pod metro není žádný problém. Metro jezdí v úrovni chodníku a lidé přes koleje přecházejí z jedné strany na druhou. Je ovšem třeba dodat, že portské metro, narozdíl od portského vína, je pěkný podvod. Jsou to v podstatě takové větší tramvaje, které jezdí pomalu, a jen na pár místech ve městě se na několik metrů zanoří pod zem. Na mostě nicméně pekelně foukalo. Málem nás to pod kola té tramvaje, pardon – metra, sfouklo. Z druhé strany mostu, kde je čtvrť Vila Nova de Gaia, jsme mohli pozorovat katedrálu a její okolí. Shodli jsme se, že urbanistický architekt města má dlouhodobě siestu a porťané si své domy staví, kde je napadne, a z čeho je napadne. V řadě pěti domů nemá ani jeden nic společného s druhým, co se týče výšky, výzdoby, materiálů, barvy, počtu pater, … Mnoho domů má čelní fasádu vyvedenou z typických malovaných kachlíků (azulejos) a za rohem už je vlnitý plech. Bez ladu a skladu.

Zpět do staré čtvrti jsme šli spodní částí mostu. Uprostřed jezdí auta a po stranách jsou asi metr široké chodníčky. Zábradlí chybí. Procházka nahoře byla mnohem příjemnější. Teď nás čekalo pár desítek nákupních metrů po nábřeží směrem k Infanto, odkud jezdí tramvaj č. 1. Je to krásná procházka jedním z nejturističtějších míst ve městě, které je tudíž lemováno stánky se vším od ovoce, přes suvenýry až po kýče všeho druhu – každý si tu vybere. Překvapivě tu nebylo ani až tak draho, jak bychom na turistické centrum čekali. Bylo tu fakt hezky.

Pomalu nám začalo zase pršet, tak jsme na Infanto nasedli na historickou tramvaj a pomalou jízdou podél řeky Douro jsme se dokodrcali do stanice Passeio Alegre, kde velmi příjemný pan řidič, kterého jeho práce očividně bavila, suše oznámil “Final!”. Mezi řádky jsme vytušili něco jako “a koukejte odsud vypadnout”, a tak jsme radši rychle vypadli. Ta projížďka byla vážně moc pěkná a litujeme, že jsme už v Portu nestihli jízdu linkou 22, která jezdí centrem.

Další plán byl projít se po pobřeží oceánu až nahoru do oblasti přístavu, kde bychom si dali nějakou rybku k obědu. Bohužel pršelo, foukal vítr a v momentě, kdy jsme se přiblížili pobřeží, se rozpadl Jančin deštník. No, nerozpadl se úplně, ale stejně jsme poznali, že pěší procházku musíme vyměnit za autobus. Docela dlouho nám i trvalo najít dobrou, levnou a zároveň otevřenou restauraci. Podařilo se a za útrapy spojené s počasím jsme byli odškodněni výborným rybím nášupem a sklenkou vinho verde – zeleného vína.

Odsud jsme se svezli metrem ke Casa da Música. To je moderní betonová stavba na náměstí Praça Mouzinho de Albuquerque, která slouží jako knihovna, restaurace a koncertní sál v jednom. Jelikož ale pršelo čím dál víc, obětovali jsme všechna ostatní lákadla a doplazili se – opět polomrtví – domů.

Porto nám dnes dalo najevo, že nás v sobě nechce. A tak se s ním zítra ráno rozloučíme a zkusíme štěstí zase o dům dál.