Náš první den v Lisabonu jsme se nejprve přivítali se sluníčkem, protože jsme se několik dnů neviděli, a pak jsme vyrazili na obchůzku města. Koupili jsme si celodenní lístek na MHD a hojně jsme využívali především tramvaj č. 28, která projíždí historickým centrem kolem některých z nejdůležitějších památek. Linka je navíc obsluhována typickými žlutými historickými vozy, takže sama jízda strojem vyrobeným někdy ve dvacátých až čtyřicátých letech minulého století je zážitkem.

Vyjmenovávat tu památky Lisabonu asi nemá smysl. I když jsme mnohé z nich navštívili, stejně se nám nejvíc líbila obecně atmosféra čtvrti Alfama,
která díky silnějšímu podloží zůstala ušetřena, a při velkém zemětřesení v roce 1755 nebyla srovnána se zemí. Narozdíl od ostatních částí města. Jsou tu tedy klikaté uličky, skrytá náměstíčka a malé domečky nahňácané jeden na druhém. Mezi tím se občas otevře prostor a vyloupne se tu katedrála, tu výhled na okolí a řeku Tajo, tu Pantheon. Touto čtvrtí jsme nachodili a tramvají najezdili mnoho kilometrů.

Čtvrť vedlejší, Baixa, už takové štěstí onoho roku 1755 neměla. Zemětřesení a následná vlna tsunami ji tenkrát vymazaly z mapy a zůstaly jen trosky. Co přežilo, to spálil vypuknuvší požár, který trval pět dnů. Obnovením města byl pověřen Markýz de Pombal a ten navrhl novou čtvrť s pravidelnými obdélníkovými bloky domů, širokými bulváry a prostornými náměstími. Do svého projektu zakomponoval i některé vychytávky na tehdejší dobu nevídané. Jako například kanalizaci, nebo pravidlo, že každý dům musí mít povinně svou vlastní studnu. Tak měla být v případě požáru vždycky voda k dispozici a mohlo se hasit efektivněji.

Za návštěvu tu určitě stojí samotné “hlavní” náměstí Rossio, vedlejší Praça da Figueira a kostel Igreja De São Domingos, který stojí nedaleko. Tento kostel toho má hodně za sebou, je to na něm vidět, ale přesto se aktivně využívá. Je to zajímavá podívaná.

Zajímavou podívanou pro nás byl také pohled na talíř s večeří, jak z něj jídlo rychle ubývá, a pak oční víčka zevnitř.