Tento den patřil městečku Sintra západně od Lisabonu. Jednak sama Sintra má rozhodně co ukázat, a kromě toho je to odrazový můstek pro cestu na Mys Roca (Cabo da Roca) – nejzápadnější bod kontinentální Evropy. Pokud někdo budete chtít přeplavat do Ameriky, tak odsud je to nejblíž.

Jelikož jsme si na Sintru vyčlenili jen jeden den, vybrali jsme jen několik nejpěknějších míst, která jsme chtěli vidět. “Národní palác” (Palácio Nacional de Sintra), palácové parky a další palác Pena (Palácio Nacional da Pena). Maurský hrad jsme nakonec vynechali, protože narozdíl od ostatních dvou je to vlastně zřícenina. I když za návštěvu určitě stojí, to je jasné. My jsme si hlavně koupili špatnou vstupenku typu “můžete s ní kamkoliv”, se kterou jsme sem nemohli:-)

K Paláci de Sintra se dá od nádraží dojít pěšky za deset minut. Prohlídka je buď samostatně nebo s průvodcem. My jsme zvolili “českou” cestu – šli jsme samostatně, ale pozorovali jsme všechny průvodce, kudy chodí a co svým posluchačům ukazují. Ušetřili jsme nemálo času. Tím jsme bohužel šetřit museli.

Odsud se lze k Maurskému hradu a k Paláci de Pena dostat dvěma způsoby (třetím by bylo vlastní auto): a) autobusem za 5 €, b) po svých za 0 €. My jsme na ty necelé dva kilometry zvolili sportovnější variantu. Autobus by nás stejně dovezl jen ke vstupu do palácového parku. Odtamtud lze opět volit ze dvou možností: a) bus za 3 €, b) nohy. Ta cena busu za pár set metrů nám přišla vyloženě zlatokopecká. Sám vstup není nejlevnější, tak alespoň nějaká doprava po parku k samotnému paláci by mohla být v ceně nebo alespoň za rozumné peníze. Bohužel. Autobusy jezdily poloprázdné, což cosi naznačuje. Ale co, jsme mladí, plní síly, něco vydržíme.

Na prohlídku paláce jsme si tentokrát připlatili za průvodce a dobře jsme udělali. Dostali jsme průvodkyni Saru, velice nadšenou a zapálenou pro věc, která věděla a říkala nám spoustu zajímavostí. Spolu s námi šla ještě malá skupinka Španělů, takže Sara všechno musela říkat dvakrát, nejdřív španělsky a pak ještě jednou anglicky, pro nás dva. Alespoň jsme vždycky během španělského výkladu měli čas si všechno prohlédnout a vyfotit. Palác de Pena je příjemné místo, romantický zámek jako z pohádky, který byl navržený a vyzdobený samotným králem Ferdinandem II.

Cestou zpět do Sintry jsme prošli palácové zahrady a jejich jezírka a pak jsme dali šanci Googlu, aby ukázal, zač ty technologie stojí, a dovedl nás nejkratší cestou zpět k nádraží. Ovšem seznali jsme, že to ještě není ono. Navigace totiž nevěděla (ano, překvapivě) o lesních cestičkách a zapadlých ulicích, kterými jsme prve šli nahoru k hlavnímu vchodu do parku. Výsledek byl, že jsme šli po silnici, dost jsme si zašli a ujel nám autobus na Mys Roca.

Byl sice v záloze ještě poslední spoj, ale Janča měla na večer v Lisabonu domluvené rande s Vascem (čti Vaškem), portugalským mladíkem, jehož kontakt se řízením osudu dostal do jejích spárů. A to už se nedalo skloubit. Museli jsme se tedy rozdělit, Janča jela na rande a já (co jim budu křenit) jsem jel na mys.

Tam šíleně foukalo, ale byl to pro mě fakt zážitek. Nalevo voda, napravo voda, přede mnou voda, za mnou Evropa. Vlny se tříštily o skaliska a když na chvilku ustal vítr, bylo i slyšet, jak to šumí. Na souši je maják, skály pokryté nízkou trávou, skoro jako někde ve Skotsku. Vcítil jsem se do své turistické role a lítal jsem ze strany na stranu a fotil jak Japonec. To místo má zvláštní atmosféru a kdyby až tolik nefoukalo, byl by to ráj.

Poslední autobus z mysu jel asi v osm večer, doma jsem byl po desáté, lehnul a umřel. Nachodili jsme toho opravdu hodně a byl jsem úplně vyřízený.