Tak i na mě došlo. Poslední den. Co budu dělat? Město jsem z větší části viděl už včera. Naštěstí je tu přírodní park a společnosti pořádající výlety do něj. Pěší výlet, na kolech, na kajacích, katamaránu nebo na normální lodi – to je něco pro mě. Ráno jsem si zamluvil vyjížďku do parku s průvodcem, který se vyzná v ptácích (v těch opeřených!) a mohl se těšit na poledne, kdy vyplouváme. Do té doby je to tak akorát na dokončení prohlídky města. Ještě jsem nebyl v kostele Igreja do Carmo. Je to opravdu nádherný kostel. I když zevnitř vypadá menší než zvenku, má takovou útulnou atmosféru. Rád jsem si tu poseděl k ranní modlitbě (dobře, že jsem nechrápal nahlas) a odešel jsem až s hlasitým příchodem skupiny asi dvaceti německých turistů. Před tím jsem se ale ještě stihl podívat to Chapela dos Ossos – kostnice vystavěné z kostí více než dvanácti set mnichů. Působivé místo. Doporučuji k náboženskému rozjímání a ke studiu lidských lebek. Včera jsme viděli ještě jedno podobné místo, malý oltář v katedrále ve Starém městě. Ten je pro změnu vystavěný z kostí malých dětí, které zahynuly během zemětřesení v roce 1755, a má nám připomínat naši smrtelnost.

Také jsem navštívil nedaleký kostel sv. Pedra. Již uvnitř větší, ale rovněž moc pěkný. Jinak zdálo se mi, že otevřený kostel se pozná podle toho, že u jeho vchodu sedí zubožený žebrák nebo žebračka a natahuje ruku na ty, kteří se jdou pomodlit a pravděpodobně Nejvyššího o něco poprosit. Žebráci tak připomínají slovo páně (konkrétně “dej a bude ti dáno”) a těží z hříšníků, kteří si u Něj potřebují udělat očko.

Bohužel před chrámem sv. Františka žádný žebrák nebyl, takže tam jsem se nedostal. Prochodil jsem alespoň ještě jednou místa, která mi přišla nejmilejší, a po dvanácté hodině vstoupil na loď. Byla to místní tradiční bárka, jen s přidaným motorem místo vesel. Průvodce a kapitán v jedné osobě se jmenoval Davide a měl nás na starosti celkem tři – mě a mírně starší holandský pár. Davide se ukázal být profesionálem. Prý vystudoval námořní navigaci či co, ale nenašel uplatnění, a tak využívá svého koníčku – ornitologie – a provádí turisty. Je fakt, že o opeřencích věděl hodně. Já to sice tak nedokážu posoudit, ale zastavoval nám u každého písklete a vyprávěl, co je to za druh, jak žije, kde se zdržuje, čemu je podobné, atd. V mezičase nám ještě povídal o parku jako takovém, o jeho jedinečném prostředí, historii, ukazoval, jak se pěstují škeble. Taky mluvil o krabech, že ten s největším klepetem má vždycky nejkrásnější samičku. Také o historii mořeplavby, že Portugalci vynalezli trojúhelníkové plachty, díky kterým můžou plout i směrem, ze kterého fouká vítr (i když musejí plout cik cak), a o spoustě takových drobností. Zavezl nás na písečnou bariéru, která mokřady přírodního parku odděluje od oceánu a chrání je tak. Stačilo přeběhnout pár metrů písku a poprvé jsem smočil kotníky v Atlantiku. Byl pěkně živý, a tak se mi plavat na druhou stranu nechtělo.

Celkově byla projížďka lodí velice osvěžující zážitek a byl jsem za ni rád. Byla to taková příjemná tečka za celým desetidenním výletem. Ze dne mi zbyl čas na pohodlný oběd, ještě krátkou procházku, vyzvednout batoh a hurá na letiště.

Toť vše. Portugalsko se tak nenápadně krčí v rohu Evropy, jako by snad chtělo, aby na ně všichni zapomněli. Byla by to ale škoda! Je tu na výběr z rozličných podnebí, historických památek, přírodních krás a úkazů, kulturních vlivů. Můžete tu chodit po městech, ležet na pláži nebo se třeba ztratit v lesích nebo s lodí na moři. Vybere si opravdu každý. Přidejte ještě srdečný lid (opravdu!) a skoro stejně srdečné ceny (+/- jako u nás) a je to jasný ráj. S angličtinou jsme si vystačili, občas jsme ji víc lámali my, občas druhá strana, ale vždycky jsme se domluvili. Co víc chtít?